Josef Janáček (1893-1954), jeden z rokytenských legionářů
Když se Josef Janáček dne 22. března 18931) v Rokytnici v domě č. p. 25 narodil, osudu dobrodruha a světoběžníka vlastně nemohl uniknout.
V žilách mu po předcích maminky Anny Janáčkové, rozené Malaníkové (*1868, Rokytnice č. p. 25) kolovala z části zřejmě německá krev, a to až odněkud ze Schönwaldu, nedaleko hranic s Francií a Švýcarskem.
Josefův otec František Janáček (*1870) se pro změnu narodil v Bratislavě, tehdejším uherském Prešpurku, když tam jeho rodiče přišli coby mladí manželé z Francovy Lhoty za lepším výdělkem a snad i lepším životem. Zřejmě našli obojí a v Uhrách už zůstali, protože ještě o více než dvacet let později bude u narození jejich vnuků v rokytenských matrikách zaznamenáno, že pobývají v Pešti (dnešní maďarská Budapešť).
V té době nebyl odchod za prací do blízkých Uher ničím neobvyklým. Chudí vesničané i obyvatelé městeček si hledali třeba jen sezónní zaměstnání a chodívali každoročně „do řep a do výžinků“ třeba na Trenčínsko, k Novým Zámkům nebo právě do velkostatků v okolí Bratislavy.2)
Kde, kdy a jak se mladý František Janáček z Uher seznámil s Rokytňankou Annou Malaníkovou, se už asi nedozvíme. Snad pracovala Anna také v Prešpurku. Nebo přijel František s rodiči navštívit své příbuzné do Francovy Lhoty a někde v okolí Annu potkal. Každopádně 31. května 1892 byla v Rokytnici svatba, přičemž sňatek svými podpisy novomanželům odsvědčili další z obyvatel tehdejší „Roketnice“, a to Jan Jemelka s Janem Kořalkou. A ani ne do roka byl na světě náš Josef, budoucí legionář.
Dobová pohlednice Bratislavy z období kolem roku 1900, tehdy Prešpurk, resp. Pozsony (v maďarštině). Zdroj: https://commons.wikimedia.org
Rokytnici si jako malý chlapec dle všeho dlouho neužil. Pravděpodobně zde zůstal ještě do narození svého mladšího bratra Vincence (*1894, Rokytnice č. p. 91), ale potom stopy rodiny Janáčkovy z Rokytnice mizí. V nejbližším oficiálním sčítání obyvatel z roku 1900 příjmení Janáček nefiguruje ani v domě č. p. 25, ani v domě č. p. 91, ani nikde jinde. Rodina zřejmě odjela do Uher.
Josef ale stále zůstává Rokytňanem. Minimálně tedy „papírově“. Jako jeho rodná i domovská obec je Rokytnice uvedena v armádních dokumentech z první světové války.3) Dozvídáme se z nich, že Josef absolvoval pět let obecné školní docházky a že byl v době před narukováním do armády dělníkem. Také zjišťujeme, že vystoupil z římsko-katolické církve a v době narukování byl bez vyznání. V rakousko-uherské armádě později sloužil u zeměbraneckého pěšího pluku č. 25, který měl štáb, a tedy i doplňovací obvod v Kroměříži. V roce 1914 byl tento pluk tvořen z 83% Čechy, ve zbytku pak ostatními národnostmi říše.4)
Do ruského zajetí se podle vojenských záznamů Josef dostává 7. května 1915 v Karpatech, přičemž místo není konkrétněji specifikováno. A v zajetí stráví dalšího dva a půl roku, než se 12. listopadu 1917 v Nižegorodské oblasti v Rusku, 2 tisíce kilometrů od rodné Rokytnice, přihlásí k „dobrovolníkům“ nebo také k „bratřím“, jak si zpočátku říkali legionáři.5)
Josef Janáček označen na fotografii z vojenského lazaretu, dle rodiny prý kdesi na Sibiři v Rusku. Zdroj: rodinný archiv potomků Josefa Janáčka
Jednalo se o legie, které byly nejdříve tvořeny krajany, kteří se v Rusku usadili už v 19. století, třeba volyňští Češi, ale také lidmi, kteří do Ruska přišli před první světovou válkou – učitelé, inženýři nebo obchodní zástupci firem. Když vypukla válka, tito lidé chtěli bojovat za osvobození českých zemí. Později se pak do československých legií začaly přidávat i desetitisíce Čechů, kteří se do Ruska dostali už coby váleční zajatci6), stejně jako náš Josef. Mnozí z těchto zajatců už byli motivováni nejen vlastenectvím, ale jistě i příležitostí dostat se ven ze zajateckých lágrů, kde panovaly sotva snesitelné životní podmínky. Tak či onak, po roce 1917 tito muži společně vytvořili vlastně nejpočetnější celistvou armádu na ruském území čítající více než 70 tisíc vojáků.5)
Nejprve bojovali v ruských uniformách ruské carské armády proti Rakousku-Uhersku za osvobození vlasti, tedy Čech a Slovenska. V roce 1917 se ale situace v Rusku zkomplikovala Říjnovou revolucí, tzv. bolševickým převratem organizovaným většinovou (rusky „bolše“ znamená velký, více, většina) radikální frakcí Ruské sociálně demokratické dělnické strany v čele s V. I. Leninem.6) Byl to politický zvrat, díky kterému se ruské impérium vydalo na cestu stát se o několik let později historicky prvním komunistickým státem světa.
Bolševici tehdy uzavřeli s Rakousko-Uherskem a Německem mír, a legionáři se tak najednou ocitli v zemi, která neválčila. Sami se s bolševiky dohodli na tom, že se jim nebudou do ničeho vměšovat a odjedou na západní frontu. Směrem na západ ale nemohli přes válečné linie (Ukrajina se bolševikům vojensky postavila v tzv. válce za nezávislost), museli tedy po Transsibiřské magistrále na východ, až na druhý konec světa do Vladivostoku6), kde se měli nalodit a plout nejčastěji přes Singapur do Francie a poté pokračovat vlakem až do Československa.
Ale ani to nemělo jít snadno. Bolševici jejich odjezd na východ delší dobu zdržovali, což postupně vyústilo v nepokoje až takové, že legionáři museli zachraňovat své zadržené velitele a obsazovat města. V těch je, paradoxně, vítali jako osvoboditele ti, kteří už v té době měli dost teroru ze strany Leninových bolševiků. To si ale Moskva nenechala líbit a vyslala rozkaz, že každý legionář přistižený se zbraní v ruce má být zastřelen. To bylo pro legionáře vyhlášením války. Měli jedinou možnost, jak se dostat domů – vzít situaci do svých rukou, bojovat proti bolševikům a prorazit si cestu vlastním pořádkem. (Později právě proto nebudou mít legionáři v komunistickém Československu po roce 1948 na růžích zrovna ustláno.)
A tak obsadili celou trať! V následujících letech, téměř po celé její délce, na asi 4 tisících kilometrech, dokázali nakrmit, obléct, vyzbrojit a převážet desetitisíce mužů. K tomu veškerou techniku, proviant a až 200 tisíc koní! Zajistili si vše, co potřebovali. Když scházelo uhlí, otevřeli důl. Když chyběly uniformy, nakoupili látky v Japonsku, dovezli je na Sibiř, otevřeli továrnu, zaplatili místní obyvatele a do několika měsíců byly uniformy v oběhu. Podobně vznikla třeba továrna na makarony, vlastní poštovní systém nebo několik pivovarů. Legionáři měli dokonce tak špičkové odborníky a znalosti, že si sami vyráběli a distribuovali očkovací séra.6) Ale bylo potřeba vést ještě mnoho bitev, uzavřít mnoho politických dohod a vydržet dalších několik let, než do vlasti v roce 1920 z Ruska dorazili po dlouhých měsících strávených na lodích i legionáři z posledního transportu.7)
Praní prádla za deště během plavby. Zdroj: Vojenský historický ústav - Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.
Někdy v této době se zpátky domů vrací i Josef Janáček, už ale mimo Rokytnici, se kterou ho od té doby žádné dostupné záznamy nespojují.
A hned nato mu začíná další zajímavá životní etapa. Ještě v témže roce 1920, ve svých sedmadvaceti letech, se Josef dává do služeb tzv. finanční stráže, ozbrojeného sboru tehdejšího československého ministerstva financí, jehož úkolem bylo střežit hranice nedávno vzniklé nové republiky. Ostatně jako legionář má v té době přednost při přijímání do státní služby, tedy tohoto privilegia využívá.8)
Josef Janáček s kolegy u finanční stráže, čtvrtý zleva. Zdroj: rodinný archiv potomků Josefa Janáčka
Perspektivní zaměstnání mu zřejmě umožnilo pomýšlet na založení vlastní rodiny, a tak se Josef někdy před rokem 1925 oženil s jistou Annou Zmeškalovou a v roce 1925 se jim v Hulíně narodil syn Josef Janáček (později uznávaný český historik specializující se na české́ dějiny 16. a 17. století).9)
Josef později dostává příležitost využít ve službě svých legionářských zkušeností z Ruska a s manželkou a malým synem se stěhují do zakarpatské části Československa, kde je jeho kariérní postup poměrně rychlý. V roce 1929 tady slouží už v úřednické hodnosti inspektora II. třídy a je správcem oddělení Velký Bočkov8) (dnes ukrajinské město s asi 10 tisíci obyvateli). Ve stejném roce tam přichází na svět dcera Květoslava Janáčková a rodina se zabydluje. Děti zde vyrůstají v mnohonárodním prostředí, kde si osvojují i základy maďarštiny, na jejíž melodičnost bude starší syn Josef ještě v pokročilém věku rád vzpomínat.9) A bývalému legionáři Josefu Janáčkovi se tu pracovně dál daří. V roce 1935 je povýšen na inspektora I. třídy a v roce 1938 zastává funkci správce inspektorátu finanční stráže ve městě Ťačiv. Dosáhl tak poměrně vysoké hodnosti a měl zodpovědnou práci se zajímavým umístěním.8)
Oficiální služební fotografie Josefa Janáčka. Zdroj: rodinný archiv potomků Josefa Janáčka
Vše se ale s prvním rozpadem Československa v roce 1938 mění a rodina Janáčkových se vrací zpět na Moravu, kde starší syn v roce 1944 maturuje na gymnáziu v Holešově. Mimochodem, po maturitě jen taktak uniká nuceným pracím v Hitlerově „rajchu“, které postihly mnohé jeho vrstevníky z ročníku 1925. Rodině se naštěstí podařilo zajistit mu práci na pile v Bystřici pod Hostýnem, čímž se jeho odjezd do Německa stal nežádoucím. Odtud hned po osvobození syn Josef odchází studovat historii na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.9)
A tady se nám osudy legionáře Josefa Janáčka zase na mnoho let ztrácejí. Čím se živil po druhé světové válce, ani jak vzpomínal na své legionářské období už nevíme a asi nezjistíme. Informace se, bohužel, nedochovaly ani u příbuzných. V Praze dnes žije například jeho vnučka, dcera jeho syna, historika Josefa Janáčka, i se svou rodinou. Ale kromě několika fotografií žádné další osobní vzpomínky na svého dědečka nemá. V Brně pak se svou rodinou žije jeho vnuk, syn dcery Květoslavy. Ani on už ale o svém dědečkovi, jeho životě, ani jeho rokytenském původu mnoho neví.
To poslední, do čeho nám historie dovolila nahlédnout, je matriční záznam úmrtí Josefa, našeho rokytenského legionáře. Víme, že umírá 20. července 1954 v Bystřici pod Hostýnem, v domě č. p. 927 na ulici Slobodova. Velmi pravděpodobně je příčinou úmrtí plicní edém, resp. zavodnění plic, které bývá důsledkem mnoha různých vážných onemocnění. Josef Janáček umírá ve věku 61 let a svůj příběh legionáře si s sebou bere na onen svět.
Monika Fiala Findoráková, 2024
1) Údaje o původu osob, datech narození apod. pocházejí z dochovaných, veřejně přístupných matrik v konkrétních lokalitách.
2) Havlíček, Bedřich, 1956: Přehledný nástin dějinného vývoje valašskoklobouckého okresu v období feudalismu a kapitalismu. In: ONV Valašské Klobouky, 1956: Jubilejní čítanka o Valašskokloboucku, 1956.
3) www.legie100.com
4) www.valka.cz/Zemebranecky-pesi-pluk-c-25-t48409
5) Zajíček, Zdeněk a Poláková, Andrea, 2018, Český rozhlas: Aby se čeští legionáři dostali z Ruska domů, museli se vydat na Sibiř a doslova obeplout svět.
6) Smatana, Ĺubomír, 2020, Český rozhlas: Rusové se vraždili mezi sebou a vymlouvají se na československé legionáře, říká historik Stehlík.
7) Matějček, Petr, 2021, Vojenský historický ústav Praha: Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.
8) Poskytnuté osobní záznamy odborníka na problematiku československé finanční stráže – Jaroslava Beneše: https://financnistraz.estranky.cz/clanky/kontakty.html
9) Historický ústav Akademie věd ČR: Věda kolem nás, Osobnosti, 103, Josef Janáček.
10) Zdroj přiložených fotografií - rodinný archiv potomků Josefa Janáčka - případně jiný - viz citace u dané fotografie.
Když se Josef Janáček dne 22. března 18931) v Rokytnici v domě č. p. 25 narodil, osudu dobrodruha a světoběžníka vlastně nemohl uniknout.
V žilách mu po předcích maminky Anny Janáčkové, rozené Malaníkové (*1868, Rokytnice č. p. 25) kolovala z části zřejmě německá krev, a to až odněkud ze Schönwaldu, nedaleko hranic s Francií a Švýcarskem.
Josefův otec František Janáček (*1870) se pro změnu narodil v Bratislavě, tehdejším uherském Prešpurku, když tam jeho rodiče přišli coby mladí manželé z Francovy Lhoty za lepším výdělkem a snad i lepším životem. Zřejmě našli obojí a v Uhrách už zůstali, protože ještě o více než dvacet let později bude u narození jejich vnuků v rokytenských matrikách zaznamenáno, že pobývají v Pešti (dnešní maďarská Budapešť).
V té době nebyl odchod za prací do blízkých Uher ničím neobvyklým. Chudí vesničané i obyvatelé městeček si hledali třeba jen sezónní zaměstnání a chodívali každoročně „do řep a do výžinků“ třeba na Trenčínsko, k Novým Zámkům nebo právě do velkostatků v okolí Bratislavy.2)
Kde, kdy a jak se mladý František Janáček z Uher seznámil s Rokytňankou Annou Malaníkovou, se už asi nedozvíme. Snad pracovala Anna také v Prešpurku. Nebo přijel František s rodiči navštívit své příbuzné do Francovy Lhoty a někde v okolí Annu potkal. Každopádně 31. května 1892 byla v Rokytnici svatba, přičemž sňatek svými podpisy novomanželům odsvědčili další z obyvatel tehdejší „Roketnice“, a to Jan Jemelka s Janem Kořalkou. A ani ne do roka byl na světě náš Josef, budoucí legionář.
Dobová pohlednice Bratislavy z období kolem roku 1900, tehdy Prešpurk, resp. Pozsony (v maďarštině). Zdroj: https://commons.wikimedia.org
Rokytnici si jako malý chlapec dle všeho dlouho neužil. Pravděpodobně zde zůstal ještě do narození svého mladšího bratra Vincence (*1894, Rokytnice č. p. 91), ale potom stopy rodiny Janáčkovy z Rokytnice mizí. V nejbližším oficiálním sčítání obyvatel z roku 1900 příjmení Janáček nefiguruje ani v domě č. p. 25, ani v domě č. p. 91, ani nikde jinde. Rodina zřejmě odjela do Uher.
Josef ale stále zůstává Rokytňanem. Minimálně tedy „papírově“. Jako jeho rodná i domovská obec je Rokytnice uvedena v armádních dokumentech z první světové války.3) Dozvídáme se z nich, že Josef absolvoval pět let obecné školní docházky a že byl v době před narukováním do armády dělníkem. Také zjišťujeme, že vystoupil z římsko-katolické církve a v době narukování byl bez vyznání. V rakousko-uherské armádě později sloužil u zeměbraneckého pěšího pluku č. 25, který měl štáb, a tedy i doplňovací obvod v Kroměříži. V roce 1914 byl tento pluk tvořen z 83% Čechy, ve zbytku pak ostatními národnostmi říše.4)
Do ruského zajetí se podle vojenských záznamů Josef dostává 7. května 1915 v Karpatech, přičemž místo není konkrétněji specifikováno. A v zajetí stráví dalšího dva a půl roku, než se 12. listopadu 1917 v Nižegorodské oblasti v Rusku, 2 tisíce kilometrů od rodné Rokytnice, přihlásí k „dobrovolníkům“ nebo také k „bratřím“, jak si zpočátku říkali legionáři.5)
Josef Janáček označen na fotografii z vojenského lazaretu, dle rodiny prý kdesi na Sibiři v Rusku. Zdroj: rodinný archiv potomků Josefa Janáčka
Jednalo se o legie, které byly nejdříve tvořeny krajany, kteří se v Rusku usadili už v 19. století, třeba volyňští Češi, ale také lidmi, kteří do Ruska přišli před první světovou válkou – učitelé, inženýři nebo obchodní zástupci firem. Když vypukla válka, tito lidé chtěli bojovat za osvobození českých zemí. Později se pak do československých legií začaly přidávat i desetitisíce Čechů, kteří se do Ruska dostali už coby váleční zajatci6), stejně jako náš Josef. Mnozí z těchto zajatců už byli motivováni nejen vlastenectvím, ale jistě i příležitostí dostat se ven ze zajateckých lágrů, kde panovaly sotva snesitelné životní podmínky. Tak či onak, po roce 1917 tito muži společně vytvořili vlastně nejpočetnější celistvou armádu na ruském území čítající více než 70 tisíc vojáků.5)
Nejprve bojovali v ruských uniformách ruské carské armády proti Rakousku-Uhersku za osvobození vlasti, tedy Čech a Slovenska. V roce 1917 se ale situace v Rusku zkomplikovala Říjnovou revolucí, tzv. bolševickým převratem organizovaným většinovou (rusky „bolše“ znamená velký, více, většina) radikální frakcí Ruské sociálně demokratické dělnické strany v čele s V. I. Leninem.6) Byl to politický zvrat, díky kterému se ruské impérium vydalo na cestu stát se o několik let později historicky prvním komunistickým státem světa.
Bolševici tehdy uzavřeli s Rakousko-Uherskem a Německem mír, a legionáři se tak najednou ocitli v zemi, která neválčila. Sami se s bolševiky dohodli na tom, že se jim nebudou do ničeho vměšovat a odjedou na západní frontu. Směrem na západ ale nemohli přes válečné linie (Ukrajina se bolševikům vojensky postavila v tzv. válce za nezávislost), museli tedy po Transsibiřské magistrále na východ, až na druhý konec světa do Vladivostoku6), kde se měli nalodit a plout nejčastěji přes Singapur do Francie a poté pokračovat vlakem až do Československa.
Ale ani to nemělo jít snadno. Bolševici jejich odjezd na východ delší dobu zdržovali, což postupně vyústilo v nepokoje až takové, že legionáři museli zachraňovat své zadržené velitele a obsazovat města. V těch je, paradoxně, vítali jako osvoboditele ti, kteří už v té době měli dost teroru ze strany Leninových bolševiků. To si ale Moskva nenechala líbit a vyslala rozkaz, že každý legionář přistižený se zbraní v ruce má být zastřelen. To bylo pro legionáře vyhlášením války. Měli jedinou možnost, jak se dostat domů – vzít situaci do svých rukou, bojovat proti bolševikům a prorazit si cestu vlastním pořádkem. (Později právě proto nebudou mít legionáři v komunistickém Československu po roce 1948 na růžích zrovna ustláno.)
A tak obsadili celou trať! V následujících letech, téměř po celé její délce, na asi 4 tisících kilometrech, dokázali nakrmit, obléct, vyzbrojit a převážet desetitisíce mužů. K tomu veškerou techniku, proviant a až 200 tisíc koní! Zajistili si vše, co potřebovali. Když scházelo uhlí, otevřeli důl. Když chyběly uniformy, nakoupili látky v Japonsku, dovezli je na Sibiř, otevřeli továrnu, zaplatili místní obyvatele a do několika měsíců byly uniformy v oběhu. Podobně vznikla třeba továrna na makarony, vlastní poštovní systém nebo několik pivovarů. Legionáři měli dokonce tak špičkové odborníky a znalosti, že si sami vyráběli a distribuovali očkovací séra.6) Ale bylo potřeba vést ještě mnoho bitev, uzavřít mnoho politických dohod a vydržet dalších několik let, než do vlasti v roce 1920 z Ruska dorazili po dlouhých měsících strávených na lodích i legionáři z posledního transportu.7)
Někdy v této době se zpátky domů vrací i Josef Janáček, už ale mimo Rokytnici, se kterou ho od té doby žádné dostupné záznamy nespojují.
A hned nato mu začíná další zajímavá životní etapa. Ještě v témže roce 1920, ve svých sedmadvaceti letech, se Josef dává do služeb tzv. finanční stráže, ozbrojeného sboru tehdejšího československého ministerstva financí, jehož úkolem bylo střežit hranice nedávno vzniklé nové republiky. Ostatně jako legionář má v té době přednost při přijímání do státní služby, tedy tohoto privilegia využívá.8)
Josef Janáček s kolegy u finanční stráže, čtvrtý zleva. Zdroj: rodinný archiv potomků Josefa Janáčka
Perspektivní zaměstnání mu zřejmě umožnilo pomýšlet na založení vlastní rodiny, a tak se Josef někdy před rokem 1925 oženil s jistou Annou Zmeškalovou a v roce 1925 se jim v Hulíně narodil syn Josef Janáček (později uznávaný český historik specializující se na české́ dějiny 16. a 17. století).9)
Josef později dostává příležitost využít ve službě svých legionářských zkušeností z Ruska a s manželkou a malým synem se stěhují do zakarpatské části Československa, kde je jeho kariérní postup poměrně rychlý. V roce 1929 tady slouží už v úřednické hodnosti inspektora II. třídy a je správcem oddělení Velký Bočkov8) (dnes ukrajinské město s asi 10 tisíci obyvateli). Ve stejném roce tam přichází na svět dcera Květoslava Janáčková a rodina se zabydluje. Děti zde vyrůstají v mnohonárodním prostředí, kde si osvojují i základy maďarštiny, na jejíž melodičnost bude starší syn Josef ještě v pokročilém věku rád vzpomínat.9) A bývalému legionáři Josefu Janáčkovi se tu pracovně dál daří. V roce 1935 je povýšen na inspektora I. třídy a v roce 1938 zastává funkci správce inspektorátu finanční stráže ve městě Ťačiv. Dosáhl tak poměrně vysoké hodnosti a měl zodpovědnou práci se zajímavým umístěním.8)
Oficiální služební fotografie Josefa Janáčka. Zdroj: rodinný archiv potomků Josefa Janáčka
Vše se ale s prvním rozpadem Československa v roce 1938 mění a rodina Janáčkových se vrací zpět na Moravu, kde starší syn v roce 1944 maturuje na gymnáziu v Holešově. Mimochodem, po maturitě jen taktak uniká nuceným pracím v Hitlerově „rajchu“, které postihly mnohé jeho vrstevníky z ročníku 1925. Rodině se naštěstí podařilo zajistit mu práci na pile v Bystřici pod Hostýnem, čímž se jeho odjezd do Německa stal nežádoucím. Odtud hned po osvobození syn Josef odchází studovat historii na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.9)
A tady se nám osudy legionáře Josefa Janáčka zase na mnoho let ztrácejí. Čím se živil po druhé světové válce, ani jak vzpomínal na své legionářské období už nevíme a asi nezjistíme. Informace se, bohužel, nedochovaly ani u příbuzných. V Praze dnes žije například jeho vnučka, dcera jeho syna, historika Josefa Janáčka, i se svou rodinou. Ale kromě několika fotografií žádné další osobní vzpomínky na svého dědečka nemá. V Brně pak se svou rodinou žije jeho vnuk, syn dcery Květoslavy. Ani on už ale o svém dědečkovi, jeho životě, ani jeho rokytenském původu mnoho neví.
To poslední, do čeho nám historie dovolila nahlédnout, je matriční záznam úmrtí Josefa, našeho rokytenského legionáře. Víme, že umírá 20. července 1954 v Bystřici pod Hostýnem, v domě č. p. 927 na ulici Slobodova. Velmi pravděpodobně je příčinou úmrtí plicní edém, resp. zavodnění plic, které bývá důsledkem mnoha různých vážných onemocnění. Josef Janáček umírá ve věku 61 let a svůj příběh legionáře si s sebou bere na onen svět.
Monika Fiala Findoráková, 2024
1) Údaje o původu osob, datech narození apod. pocházejí z dochovaných, veřejně přístupných matrik v konkrétních lokalitách.
2) Havlíček, Bedřich, 1956: Přehledný nástin dějinného vývoje valašskoklobouckého okresu v období feudalismu a kapitalismu. In: ONV Valašské Klobouky, 1956: Jubilejní čítanka o Valašskokloboucku, 1956.
3) www.legie100.com
4) www.valka.cz/Zemebranecky-pesi-pluk-c-25-t48409
5) Zajíček, Zdeněk a Poláková, Andrea, 2018, Český rozhlas: Aby se čeští legionáři dostali z Ruska domů, museli se vydat na Sibiř a doslova obeplout svět.
6) Smatana, Ĺubomír, 2020, Český rozhlas: Rusové se vraždili mezi sebou a vymlouvají se na československé legionáře, říká historik Stehlík.
7) Matějček, Petr, 2021, Vojenský historický ústav Praha: Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.
8) Poskytnuté osobní záznamy odborníka na problematiku československé finanční stráže – Jaroslava Beneše: https://financnistraz.estranky.cz/clanky/kontakty.html
9) Historický ústav Akademie věd ČR: Věda kolem nás, Osobnosti, 103, Josef Janáček.
10) Zdroj přiložených fotografií - rodinný archiv potomků Josefa Janáčka - případně jiný - viz citace u dané fotografie.