Masopustní ples v "Roketnici" (1926)
Přesně před 100 lety, v neděli 10. ledna 1926, se naši předkové v „Roketnici“ těšili na jistě veselý podvečer. V sále Ludvíka Mudráka, tehdejšího místního hostinského, se konal masopustní ples. Událost, která byla v té době důležitou součástí společenského života na Moravě i v Čechách, na Valašsku pak obzvlášť.
Podobné plesy se pořádaly v období mezi Třemi králi a Popeleční středou zcela běžně a byla to v té době jedna z vítaných příležitostí, kdy se ke společné zábavě mohli sejít nejen sousedé z „Roketnice“, ale i z okolních obcí. Těšili se mladí i staří a mnozí přicházeli i v maskách – nejčastěji převlečení za medvědy, kominíky, potulné cikánky nebo za nevěsty a ženichy. 
S padajícím lednovým soumrakem tak zhasly petrolejky, svíčky a louče v domech našich (pra)prababiček a (pra)pradědečků, aby se jich o to více rozsvítilo v místním hostinci – v té stejné hospůdce s číslem popisným 11, jak ji známe dnes. Mimochodem, potrvá ještě dalších 14 let, než sem do obce bude přiveden elektrický proud!
Nenechejme se zmást pojmem „sál“. Kdepak, ten velký bude postavený až o tři roky později. Muzikanti ze Sehradic i všichni hosté se tak museli v lednu 1926 spokojit pouze s prostory hospody a jejího nádvoří. Však v ten den se teploty v okolí pohybovaly jen kolem nuly a po mnoha deštivých dnech spadla i nějaká ta sněhová vločka, zřejmě tedy vítaná změna.
Ona přece i dobrá nálada umí zahřát a smíchu bylo (nejen) díky „žertovné poště“ zřejmě dost. Šlo o takovou zábavnou aktivitu, společenskou hru. Všichni hosté, případně jen někteří, obdrželi předem připravený dopis, který se často veřejně předčítal. Jednalo se o krátká vtipná psaní, která byla rozdávána jak namátkou, například losováním, tak cíleně konkrétním lidem. Většinou obsahovala vtipné lichotky, škádlivé veršíky, případně pak narážky na povahu nebo nějaké skutky daného člověka. Mohla se ale také objevit třeba i přímá vyznání lásky nebo pozvání na schůzku.
A k tomu všemu hosty potěšila i masopustní "merenda", pojem nám dnes už prakticky neznámý. Slovo pochází z latinského "mereo" - zasloužit si odměnu (nejčastěji ve formě jídla), případně italského "merenda" - svačina. Šlo tedy o lehké jídlo, nejčastěji koláče, sušenky, pečivo, kávu, čaj apod. V přeneseném významu pak mohl být v našich končinách označován jako merenda jeden konkrétní pokrm, a to chléb se švestkovými povidly. Anebo se v případě této pozvánky může jednat o zobecněný význam původního slova, kdy se tím myslela společenská zábava s jídlem - šlo se prostě na merendu!
Kdo ví, pod čím se tehdy stoly nakonec prohýbaly. Jistě ale pod něčím lákavým. Protože čím více veselících se masek na ples dorazilo, tím více korun (tenkrát československých) se vybralo ve prospěch místní „Družiny válečných poškozenců.“ Jednalo se o lokální uskupení vznikající od roku 1919 v mnoha obcích, pomáhající těm mužům, kteří na frontách první světové války přišli o zdraví (zranění, amputace, slepota, plicní choroby, aj), a stali se tak práce zcela neschopnými, případně se nemohli vrátit ke svým původním řemeslům. Takoví se našli i v tehdejší Rokytnici. Pomoc k nim mířená z družiny nebyla jen finanční, ale také praktická. Válečným veteránům, invalidům se například pomáhalo ve styku s úřady a v zajišťování alespoň nějaké minimální státní podpory.
Snad se tehdy na masopustním plese podařilo vybrat dostatečně velký objem peněz, než si „Roketňané“ popřáli dobrou noc a odešli zpátky do svých domovů. Už za měsíc se ale mohou sejít zas – místní vlastenecký spolek „Odbor národní jednoty“ pro ně na 2. února 1926 připravuje divadelní představení. O tom ale až zase někdy příště …
Monika Fiala Findoráková, 2026
Masopustní ples v "Roketnici" (1926)
Přesně před 100 lety, v neděli 10. ledna 1926, se naši předkové v „Roketnici“ těšili na jistě veselý podvečer. V sále Ludvíka Mudráka, tehdejšího místního hostinského, se konal masopustní ples. Událost, která byla v té době důležitou součástí společenského života na Moravě i v Čechách, na Valašsku pak obzvlášť.
Podobné plesy se pořádaly v období mezi Třemi králi a Popeleční středou zcela běžně a byla to v té době jedna z vítaných příležitostí, kdy se ke společné zábavě mohli sejít nejen sousedé z „Roketnice“, ale i z okolních obcí. Těšili se mladí i staří a mnozí přicházeli i v maskách – nejčastěji převlečení za medvědy, kominíky, potulné cikánky nebo za nevěsty a ženichy.
S padajícím lednovým soumrakem tak zhasly petrolejky, svíčky a louče v domech našich (pra)prababiček a (pra)pradědečků, aby se jich o to více rozsvítilo v místním hostinci – v té stejné hospůdce s číslem popisným 11, jak ji známe dnes. Mimochodem, potrvá ještě dalších 14 let, než sem do obce bude přiveden elektrický proud!
Nenechejme se zmást pojmem „sál“. Kdepak, ten velký bude postavený až o tři roky později. Muzikanti ze Sehradic i všichni hosté se tak museli v lednu 1926 spokojit pouze s prostory hospody a jejího nádvoří. Však v ten den se teploty v okolí pohybovaly jen kolem nuly a po mnoha deštivých dnech spadla i nějaká ta sněhová vločka, zřejmě tedy vítaná změna.
Ona přece i dobrá nálada umí zahřát a smíchu bylo (nejen) díky „žertovné poště“ zřejmě dost. Šlo o takovou zábavnou aktivitu, společenskou hru. Všichni hosté, případně jen někteří, obdrželi předem připravený dopis, který se často veřejně předčítal. Jednalo se o krátká vtipná psaní, která byla rozdávána jak namátkou, například losováním, tak cíleně konkrétním lidem. Většinou obsahovala vtipné lichotky, škádlivé veršíky, případně pak narážky na povahu nebo nějaké skutky daného člověka. Mohla se ale také objevit třeba i přímá vyznání lásky nebo pozvání na schůzku.
A k tomu všemu hosty potěšila i masopustní "merenda", pojem nám dnes už prakticky neznámý. Slovo pochází z latinského "mereo" - zasloužit si odměnu (nejčastěji ve formě jídla), případně italského "merenda" - svačina. Šlo tedy o lehké jídlo, nejčastěji koláče, sušenky, pečivo, kávu, čaj apod. V přeneseném významu pak mohl být v našich končinách označován jako merenda jeden konkrétní pokrm, a to chléb se švestkovými povidly. Anebo se v případě této pozvánky může jednat o zobecněný význam původního slova, kdy se tím myslela společenská zábava s jídlem - šlo se prostě na merendu!
Kdo ví, pod čím se tehdy stoly nakonec prohýbaly. Jistě ale pod něčím lákavým. Protože čím více veselících se masek na ples dorazilo, tím více korun (tenkrát československých) se vybralo ve prospěch místní „Družiny válečných poškozenců.“ Jednalo se o lokální uskupení vznikající od roku 1919 v mnoha obcích, pomáhající těm mužům, kteří na frontách první světové války přišli o zdraví (zranění, amputace, slepota, plicní choroby, aj), a stali se tak práce zcela neschopnými, případně se nemohli vrátit ke svým původním řemeslům. Takoví se našli i v tehdejší Rokytnici. Pomoc k nim mířená z družiny nebyla jen finanční, ale také praktická. Válečným veteránům, invalidům se například pomáhalo ve styku s úřady a v zajišťování alespoň nějaké minimální státní podpory.
Snad se tehdy na masopustním plese podařilo vybrat dostatečně velký objem peněz, než si „Roketňané“ popřáli dobrou noc a odešli zpátky do svých domovů. Už za měsíc se ale mohou sejít zas – místní vlastenecký spolek „Odbor národní jednoty“ pro ně na 2. února 1926 připravuje divadelní představení. O tom ale až zase někdy příště …
Monika Fiala Findoráková, 2026